Zvířata člověka provází opravdu od nepaměti. Já si myslím, že zvířata tady byla opravdu dříve než lidé, a to hlavně už kvůli tomu, že dříve lidé objevovali jejich kosti, a to hlavně zvířecí. A později potom lidské. A archeologové také dokonce zjistili, že zvířata jsou tedy o mnoho déle než my lidé, takže tady jde asi vidět, že my lidé jsme se asi vyvinuli nějak ze zvířat. O tomhle ale nic nevím, tak raději se o tomhle nebudu ani zmiňovat, protože nechci tady nikoho strašit, že my jsme třeba ze žab a nebo dokonce třeba z nějakých králíků a nebo ovcí. I když jsem slyšela, že právě ovčí mozek je úplně nejvíce vizuálně podobný tomu lidskému, možná na tom něco bude možná ne, ale raději se do toho nebudu montovat. Spíše bych se chtěla bavit o tom, kdo jaké má rád zvíře. Já vám řeknu, že můj syn má nejoblíbenější zvíře prase.

A vůbec nevím, proč doma máme asi deset nebo patnáct plyšových zvířátek. A jsou prasátka a jsou opravdu moc rozkošná. Nejraději má syn taková velká růžová prasátka, kdy jsou celá kulatá a mají veliký rypáček, ale extrémně malinkaté nožičky a malinkatý ocásek.

A také k tomu malinká ouška. Je logické, že takhle reálně prase vůbec nevypadá, ale syn tohle má rád. Tak jsem vždycky ráda, když vidím v obchodě nějakou zajímavou figurku prasátka. A dokonce má také tři pokladničky ve tvaru prasátka. Já si myslím, že tohle je docela skvělé a kolikrát mě také mrzí, že syn stále opakuje, že bych chtěl mít doma v postýlce také živé prasátko. Tohle ale opravdu nejde, i když samozřejmě jsou prasátka, která jsou domácí a jsou jako domácí mazlíčci, jenomže tohle bych si asi netroufla, bála bych se, že to prase doma vyroste do nějakých enormních rozměrů. A potom bychom se s ním museli chtě nechtě rozloučit, což by syn určitě těžce nesl. A já také, protože bych si na to malé prasátko, které by vyrostlo opravdu hodně, zvykla.